Spolek sběratelů
M. Jančáková
Různé
číslo 1, 2003 další čísla
2. PhDr. Ivo Prokop:
Zlatá Praha Jiřího Švengsbíra.
19. 4. 1921 - 03.03.1983.
Od
smrti Jiřího Švengsbíra uplynulo v únoru t.
r. dvacet let. Ani se mně tomu nechce věřit.
Poprvé jsem se s ním sešel v místě, kde bych
ho byl nikdy nečekal - v šermírně, to bylo někdy
v r. 1970. Jiří chodil totiž do bývalého tělovýchovného
institutu pana Hojera boxovat a také se pokoušel
o šerm. Při jakési sportovní akci se sešel s
našimi členy a ti ho pozvali, aby přišel k nám,
do šermírny ČŠK Rieglu. Postupem času se z něj
stal pravidelný návštěvník šermírny,
zapojil se i jinak do života klubu, dělal pro
klub novoročenky a příležitostné pozvánky a
my jsme se aktivně zapojovali do vernisáží
jeho výstav, nejenom úvodním slovem, instalací
panelů, ale i šermem ostrými zbraněmi, souboji
mušketýrů a banditů, např. na schodech v Národním
muzeu nebo v pevnosti ve Volyni, což byly sice
netradiční, ale zato velice aplaudované vernisáže,
při nichž nechyběla ani hudba ani poezie.
Zapadl mezi nás dobře a když v roce 1971 vznikl
Švengsbírclub, byli jeho členy vedle renomovaných
umělců z pražských divadel, vědců, novinářů
i pražští šermíři. Švengsbírclub se snažil
navázat na činnost Fillartclubu, v němž se scházeli
pražští přátelé filatelie a umění, kteří
zvali mezi sebe odborníky z různých společenských
a vědeckých oborů. Předsedou klubu byl význačný
filatelista Karel Basika a k zakládajícím členům
patřil Jiří Švengsbír. Dalšími členy byli
např. Dagmar Sedláčková, Milan Friedl, Václav
Voska, Eduard Kohout, prof. Dr. Klika, prof. Dr.
Pačes, dr. Hoppe, prof. Dr. Jedlička, cestovatel
dr. Brinke, A. Moravec, L. J. Kašpar, B. Knobloch,
V. Bujárek, Mirro Pegrassi a mnoho dalších. Od
roku 1972 se pražská pobočka Š-klubu scházela
vždy první čtvrtek v měsíci ve vinárně U
zlaté hrušky na Novém Světě, kam za Jiřím přicházeli
jeho přátelé z uměleckého světa Miroslav
Horníček, Petr Štěpánek, prof. Ropek, Eduard
Haken, Marie Glázrová, kteří se také přičinili
o úspěch některých Rendez-vous Š-klubu.
Jiří
Švebgsbír se narodil na předměstí Prahy, na
periferii, která kdysi nepostrádala poetičnost
starých hospod, domků a kaplí, kterou přenášel
do svých kreseb. Postupem času však stále více
podléhal velikosti královského města, táhlo
jej to na Hrad, do ulic Malé Strany a Starého Města
a toto okouzlení mu vydrželo po celý život,
proniklo do motivů jeho grafických listů,
exlibris i poštovních známek. Švengsbír se
stal jakýmsi obroditelem veduty, veduty moderně
pojaté, s jednoduchou kresbou zestručňující
architektonické tvarosloví. V jeho pražských
motivech nenajdeme pasivní opis, ale kompozici,
jejíž celek je sestaven z detailů, oproštěn
ode všeho nepodstatného, je proměněn v grafický
znak doplněný několika výstižnými atributy,
mezi nimiž převládá kotouč slunce, symbol života,
naděje a štěstí prostupující celým cyklem,
který nese jméno Sto a jeden pohled na Zlatou
Prahu, o němž byl dokonce natočen film
"Zlatá Praha Jiřího Švengsbíra".
Ateliérem Jiřího Švengsbíra vždy zněla
hudba, však měl také mezi hudebníky mnoho přátel,
jejichž hudbu rád poslouchal. O hudbě jednou řekl:
"Hudba mně pomáhá jako neustále živý
zdroj niterných zážitků. Neomezuji se jen na
jednu oblast hudby. Mám věrné přátele v
oblasti hudby, která bývá označována jako vážná,
ale současně miluji džez. Uchvacuji mne síla
Bachových Braniborských koncertů, nesmírně
mnoho mně dává Beethoven. Z našich ke mně
promlouvá nejúčinněji Antonín Dvořák a Leoš
Janáček. Ze současných pak Eben, Hurník, Fišer,
ze světových skladatelů našeho století Béla
Bartók, Sergej Rachmaninov, Igor Stravinskij,
Darius Milhaud a Sergej Prokofjev. Ale miluji i
hudbu spirituálů, blues, umění Armstrongovo a
Ellingtonovo."
Švengsbírovy výstavy se vždy těšily mimořádné
pozornosti veřejnosti, především pak sběratelů
poštovních známek. Po slavnostním zahájení výstavy
se filatelisté ukázněně seřadili do dlouhé
fronty a předkládali Jiřímu k podpisu vše, co
si přinesli - čtyřbloky, obálky prvního dne,
aršíky i katalogy výstav. A je třeba říct,
že umělec podepisoval a ani se příliš nebránil.
S touže pozorností se Jiří setkával na výstavách
v zahraničí, vždyť všude jsou sběratelé známek.
"Poštovní známky jsou malými posly,
reprezentujícími v celém světě naši vlast.
Jsou dokladem kulturnosti státu." Švengsbír
si byl vědom toho, že jeho známka bude soutěžit
s tisíci známkami z celého světa, že nejde o
nálepku, ale o umělecké dílo a státní
vizitku, proto jim věnoval takovou pozornost.
Kniha je přítelem člověka, učitelkou, rádkyní,
potěšitelkou i svůdkyní, proto ji milujeme,
bojíme se o ni a tak již od pradávna ji označujeme
jménem vlastníka. Exlibris, knižní značka je
strážcem majetku a současně vyjadřuje
charakter majitele knihy. Ať to byl lékař,
hudebník, básník, historik či tiskař, Švengsbír
dokázal vystihnout jejich charakteristické rysy,
k nimž přidával svoji fantazii, svůj básnický
pohled na člověka a genialitu svého rydla. Na
tomto místě musím citovat dr. Vencla, který v
knize České exlibris o Švengsbírovi napsal:
"…Jeho miniaturní knižní značky,
jejichž tvorba předcházela počátek jeho
filatelistických aktivit, dosáhly záhy vysoké
a trvající nadnárodní popularity, jsou stále
obdivovány jako skvosty brilantního provedení,
vynalézavé kompozice včetně organického začlenění
písma, ať jde o motivy architektonické, přírodní,
o portréty nebo zátiší." K tomu nelze nic
dodat!
Je škoda, že se Jiří Švengsbír nedožil toho
dne, kdy byla na dům v Soukenické ulici č.p.
1194 umístěna pamětní deska Václavu Hollarovi.
V roce 1977 v jednom rozhovoru řekl na adresu Václava
Hollara toto: " A když vzpomínáme výročí
narozenin tohoto velkého umělce, který za svým
jménem vždy psal "Bohemus" ačkoliv žil
převážně v cizině a přisvojovali si ho Němci
i Angličané, chtěl bych připomenout ještě
jeden dluh, který vůči němu máme. Je to pomník
Václava Hollara, který měl v Praze už dávno
stát, ale nestojí. Portrét Prahy patří k jedné
z nejvýznamnějších Hollarových vedut, a tak
by bylo na místě, kdyby právě v tomto městě,
třeba na vyhlídkové cestě pod Strahovem, stál
i jeho pomník, Že by si jej zasluhoval, o tom
nemůže být sporu". Švengsbír byl
Hollarem okouzlen již během svých studií na
UMPRUM, citlivě vnímal přednášky profesora Pečírky
a svou státnici dělal na téma "Dílo Václava
Hollara". Na jiném místě o Hollarovi řekl:
"Podle mého názoru patří Hollar k nejvýznamnějším
grafickým zjevům ze všech století. Podívejte
se jen na jeho projev! Když uvážíte dobu, v níž
žil a tvořil, sedmnácté století…čas válek,
teatrálních, pompézních a exaltovaných uměleckých
projevů…a v této době on si zachoval
civilnost, dovedl se zadívat do prostých věcí,
a jak se zadívat. V době, kdy se kreslily a
malovaly bitevní scény, kdy se všechno
stylizovalo, dekorovalo a zkrásňovalo, Hollar dělá
studie motýlů, housenek, koček, jeho zátiší
s rukávníky, maskami a rukavicemi nemají
obdoby. Nebo jeho krajiny, jak jsou oproti těm
bombastickým plenérům jiných umělců civilní
a živé…Těžiště jeho tvorby je v leptu.
V něm je Hollar pro nás všechny nedostižným
vzorem."
Švengsbírova exlibris byla často nazývána
grafickými šperky, v nichž se snoubila technická
přesnost s obdivuhodnou fantazií a jemností přepisu
ukázněného rytce. Teprve zvětšovací sklo ukázalo
všechny půvaby té malé rytinky. Škoda, že se
již neobjevují Švengsbírovy grafiky na stolech
sběratelů na našich setkáních, je to však
pochopitelné, většina Švengsbírových přátel
z okruhu sběratelů již není mezi námi a ti,
kteří zde ještě jsou, již dávno své lístky
rozdali. Rytina postupem doby mizí, nejsou rytci,
kteří by se zabývali tvorbou exlibris, zemřeli
Kašpar a Herčík, zůstali Housa a Zeman, ti se
však věnují tvorbě známek či medailí, takže?
Kdo ještě?
Švengsbír měl velkou pravdu, když řekl, že
vrcholem grafické tvorby je rytina, uděláš špatný
vryp a desku můžeš zahodit. Snad právě pro
svou obtížnost a náročnost je tak často
zanedbávána a věnuje se jí tak málo grafiků.
Ale to je jev celoevropský, nejenom český.
Literatura:
Léblová, D.: Rozhovor s Jiřím Švengsbírem.
Panoráma, Praha 1977, č. 1, str. 28 - 31
VENCL, S.: České exlibris. Hollar, Praha 2000
Email ivanbohac@seznam.cz