Home

 

Spolek sběratelů

 Časopis

 Přihláška

 Adresy spolků

 

M. Jančáková

 Životopis

 Seznam exlibris

 Galerie exlibris

 

Různé

 Aktuality

 Sborník

 Sjezd 

 Ubytování

 Odkazy 

 

 



   

 

 

 

      

  číslo 2, 2003                                                                            další čísla


 

4. Karel Žižkovský:
Podivné setkání.

 Zaručeně pravdivá zpráva z oslavy 75. narozenin Ivo Prokopa

Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale mně se občas přihodí, že se připletu někam, kde vlastně nemám být, a vyslechnu zvláštní hovory, protože jsem nesmírně zvědavý.
Právě nedávno sedím a přemýšlím, sedím, venku je vzduch k zalknutí už od května a teď, začátkem června se teplota vyšplhala nad třicet stupňů Celsia (pro pořádek). Tedy sedím, přemýšlím, potřebuji napsat článek a najednou se to stalo! Svět se se mnou zvláštním způsobem zatočil, moje myšlenky se kamsi propadly, zmizel pokoj, ve kterém jsem dosud seděl a mé já se ocitlo jinde: v malém salónu vyzdobeném krásnými obrazy, různými sběratelskými trofejemi, knihami, porcelánem, pohodlným - už ne novým - nábytkem a kolem stolu sedí několik postav: Rychložka z Klubu Rychlých šípů, spisovatel Jaroslav Foglar, Karel May, Cyrano s dlouhatánským nosem, sám velký Napoleon, ruku neomylně zasunutou mezi druhým a třetím knoflíkem, sedí tu i Jiří Švengsbír, nějaká překrásná žena, Láďa Kašpar, na polštářku klimbá pejsek pro mě neznámé rasy (znám jen vlčáky a venkovské ořechy). Z kuchyňky přinesl skleničky a lahvičku červeného vína Ivo Prokop - mimořádně bez kravaty, bez motýlku i bez kordu. Jen lehce vyvinuté bříško se nedalo utajit. Rozestavil skleničky, nalil krásně rudý mok, i Rychlonožkovi přisunul jeden pohárek a pak zavelel: "na zdraví přátelé, byli jste mi nejmilejšími průvodci životem, tolik jsem se od vás naučil a tak jsem rád, že jste dnes tady se mnou."
Pohárky jdou vzhůru, krásná žena se koketně usmála a Rychlonožka už už chtěl pronést nějaké moudro, ale pohled pana Foglara jej umlčel. Slova se ujal samozřejmě starý skautský vůdce a pronesl přípitek, který šel od srdce všem přítomným: "Milý příteli, my ti přejeme k těm tvým pětasedmdesátým narozeninám jen všechno dobré, zdraví, chuť k jídlu (přitom se trochu zamračeně podíval na objem pasu oslavence), obdiv krásných slečen a pevnou ruku u počítače!"
Zábava se rychle rozproudila a já jsem si uvědomil, že Ivo se chystá na delší projev. Copak to bude, pane doktore?
"Přátelé, chtěl jsem vám všem poděkovat za to, že jste tolik obohatili můj život. Tak třeba ty Rychlonožko, to jsem ještě ani nevěděl, že tě stvořil tady pan Foglar, a každý týden jsem netrpělivě čekal na nové číslo Mladého hlasatele, abych se o tobě a celém vašem klubu dočetl nová dobrodružství…" "Hymbajs, to jsi člověče třeštil voči, jakej já jsem byl ze všech nejchytřejší a nejodvážnější a …" "No tak Rychlonožko, ty se do smrti nenaučíš slušnému chování!"
"Jen ho nechte, pane Foglar, však víte, že nemůžeme všichni mluvit spisovně a někdo musí vyvádět i lumpárničky, jinak by byl život nudný. A musím se přiznat, že ty vaše klukovské romány jsem četl s nadšením, a kdyby na mně bylo, dostal jste za dětskou literaturu Nobelovu cenu. Jen se nebraňte, vždyť ta vaše dobrodružství inspirovala a poučovala, a i my kluci jsme s naší partou běhali po Vyšehradských šancích a vyhledávali všelijaká dobrodružství a nakukovali do zahrady vily Bělka, která byla plná tajemných zákoutí".
"I vás jsem zbožňoval a vlastně zbožňuji dodnes, pane May. Vaše příběhy jsem hltal a postavy jednotlivých románů díky některým ilustrátorům (Zdeněk Burian, Gustav Krum) mám před očima dodnes jako živé."
"Jen to nepřehánějte s tou chválou, pane doktore, nezbylo by místo pro další autory dobrodružné i krásné literatury, co třeba pan Alexander Dumas, Paul Féval, Viktor Hugo, prokletý básník Villon a řada jiných. Vidíte, bylo nás mnoho, kteří jsme vás přivedli k dobrodružství a k další vaší vášni a lásce, ke kordu a šermování."
"Máte pravdu, třeba tady vedle vás sedí Cyrano, jak ten se dovedl být!" "Hohó, to bych řek", vyskočil ze židle statný mušketýr s nosem, který by byl chloubou všech nosatců, co jich ve světě běhá. "Já jsem se panečku s nikým nepáral, taste, a jdeme na to! Výpad a srdce je děravé. Však to znáte pane doktore, zažil jste to při premiérách, kdy se herci snažili lépe či hůře ztvárnit mou postavu. Hohó, jen ten nos jim museli přilepovat, a buďme shovívaví i k jejich šermířským výkonům.
To vy jste byl větší pašák, když jste se díky šermu ocitl na jevišti Národního divadla coby gaskoňský kadet, a jak jste si s kamarády zařádili ve filmových rolích i ve Vojenském historickém muzeu na Hradčanech. Jenže vy jste jenom hráli, a přiznávám, že náruživě, jenže mě šlo častokrát o život!"
Popadl číši do ruky, podíval se proti světlu a šup s obsahem do hrdla. Té chvíle mlčení využil další přísedící, Francouz malé postavy a velkého ducha, s tou rukou zastrčenou, jak už jsem se zmínil. Povstal - byl vždycky mužem respektujícím bonton a právo - a zvedl sklenici k přípitku: "Na vaše zdraví, pracovitý a neúnavný člověče, vážím si více vašeho profesního vývoje; obchodní akademii vám Němci v roce 1944 zavřeli, poslali vás do totálního nasazení a do školy jste se mohl vrátit až v roce 1945 na podzim, když jste si nejprve zase "nuceně" zahrál na kovboje v pohraničí a sháněl krávy z kopců na nádraží do Kadaně. Docela vám to šlo všechno k duhu a tak jste už v roce 1948 odmaturoval a přidal k tomu čtyřletou školu orientálních jazyků. Další osudy líčit nebudu, snad je sepíšete ve svých pamětech nebo v románu, který se stane napínavou četbou. Skočím raději hned do roku 1954, kdy vás přijali do Úřadu pro normalizaci a kde jste vydržel po všech změnách názvů i funkcí až do roku 1991. Mně ovšem zajímá skutečnost, že už ve čtrnácti letech jste kromě šermování začal také sbírat knihy o MNĚ a že jste se stal vskutku zarytým bonapartistou. Pěkně i nadále běhejte po antikvariátech a hledejte napoleonskou literaturu, to víte, napsali toho odborníci už hodně. Dokonce i vy jste svou diplomovou práci věnoval bitvě u Waterloo. Také jste si mohl vybrat jinou bitvu, milý příteli", řekl smutně, dopil červené, nastavil číši a tiše se posadil.
Chvilku bylo ticho, ale už se hlásí o slovo další gratulant. Tentokrát grafik a rytec Jiří Švengsbír: "Milý příteli, kdysi jsem tě přesvědčoval, že se musíš stát sběratelem exlibris a spolu s Dr. Svetozárem Pantůčkem a Milanem Friedlem jsme ti dokazovali, že nemůžeš zůstat jen u známek. Nakonec jsme tě "zlomili" a já ti slíbil první exlibris s napoleonskou tématikou. Já vím, co chceš říct, dodnes ho nemáš, tak třeba až jednou, ale to je ještě budoucnost, měj trpělivost. Zato tady Láďa Kašpar neváhal a je autorem prvního lístečku, který tě uvedl mezi sběratele a přátele ze spolu exlibristů".
"No von ten Prokop byl takovej slušnej a já si řek proč bych mu nevyhověl, má rád šerm a krásné ženy a zvířata, tak to bude jednou veliký sběratel. A vidíte, nesplet jsem se, ten můj lísteček nebyl poslední. K motivu Napoleona - omlouvám se vám císaři, že jsem si nedal víc záležet, přibyly další exlibris i novoročenky a přítel Jiří Bouda následoval hned po mně a jak jsem si všiml, s novoročními přáními s motivem Prahy pro vás vydržel do letošního roku. Sbírání je báječná věc, pánové, jen si povšimněte, že sběratel nemá čas ani přebytek peněz na lumpárny a z každého přírůstku do sbírky se raduje jako malej kluk, třeba já, když jsem dostal krásnej knoflík, tak jsem byl štěstím bez sebe!"
"A kolik přátelství člověk naváže", přidal se oslavenec, "poznal jsem mnoho vynikajících umělců, někteří už odešli do věčných lovišť, jak by napsal Karel May, a jiní dodnes pilně pracují a přibývají stále noví a mně baví "sázet" kdo z nich bude výborný a kdo propadne. A při veškeré skromnosti se musím přiznat, že mi moje typy převážně vycházejí. Nádherná zábava, a přidám-li ke sbírání ještě aktivní členství v Československé napoleonské společnosti a May Gesellschaft v Německu a pochopitelně i členství v Českém šermířském svazu a…"
"Haf, haf, vrrr, haf!"ç
"Á pardon, ještě že jsi se ozvala němá tváři, vidíte, klidně si tu mezi námi odpočívá, ale o svá práva se připravit nedá… a ještě když se musím vypravit každý den na ranní a večerní procházky s pejskem, pak mi opravdu čas na různé neřesti a nestoudnosti nezbývá!"
"Chichichi", ozvala se tichým hlasem překrásná žena, na kterou se téměř zapomnělo. "Máš nějakou krátkou paměť Ivo, že by stáří?" "Pardon, omlouvám se dámo, ale která vy vlastně jste?" Jsem ztělesněním všech tvých lásek, příteli, jsem ta první, kterou jsi nesměle líbal a něžně hladil na vyšehradské lavičce, jsem tu i v zastoupení těch dalších, které jsi vášnivě i galantně dobýval, jsem tu jako světlý obraz tvé ženy, která tě provázela životem, jsem…" "Zadrž, krásná neznámá, vím a přiznávám, že i ženy mě celý život okouzlovaly, že jsem je miloval stejně jako dobré jídlo a pití a němou tvář a cesty do světa, prostě miloval jsem a dosud miluji život. Na zdraví, pánové!"
Obraz se mi nějak rozostřil, známé tváře se rozplynuly v odpoledním slunci, pes zmizel z polštářku, stejně tak i Ivo Prokop a já třeštil oči na nepořádek na mém stole. Sen! Sen či skutečnost? Kdo ví, možná od každého kousek. A oslavná zdravice o příteli, kamarádu, sběrateli PHDr. Ing. Ivo Prokopovi, CSc., Pampelišková 22, Praha je na světě a co mi zbývá dodat závěrem?
Milý Ivo, přeji ti jen vše dobré a hlavně zdraví, protože dlouhý život máš už zaručen z Thajska, kde tě překročil nebo zašlápl nebo co to vlastně musel udělat ten slon, abys byl dlouho živ, já už si přesně nevzpomínám. Sklenice tě samozřejmě nemine, bez toho by se žádná oslava neobešla.

zpět na obsah č. 2, 2003

 

Email ivanbohac@seznam.cz