Spolek sběratelů
M. Jančáková
Různé
číslo 3, 2003 další čísla
3. Doc. PhDr. Slavomil Vencl:
Co s knižními značkami v knihách? Neodlepovat!
Právě
jsem nalezl román M. Jókaie (1825 - 1904)
"Komedianti života" v překladu F. Brábka
(vydal J. Otto v Praze). Polokoženou vazbu původně
tří brožovaných svazků provedlo (podle česko
- německého firemního štítku ještě za
Rakouska) knihařství A. Haintze. Kniha patřila
Ignátu Herrmannovi, spisovateli a redaktorovi Národních
listů, Palečka, Švandy dudáka atd., neboť
nese nesporné stopy jeho několikanásobného přivlastnění.
Především je na přídeští vlepeno známé
exlibris od Mikoláše Alše z roku 1896 "Z
knih Ignáce Herrmann", hnědý tisk na okrovém
papíru s přítiskem "Odděl…Řada…Číslo…"
v jednoduchém lineárním rámečku; vel.
zinkografie 41 : 50, vel. papíru 95 : 69
(podrobnosti uvádí V. Rytíř 1937 v monografii
o exlibris M. Alše, 2. vydání, str. 16 - 17, Úvaly).
Druhé přivlastnění knihy představuje černý
otisk třířádkového razítka zhruba čočkovitého
tvaru s legendou "Ignát Herrmann, Praha, Náměstí
Václavské 32", které se nachází v pravém
horním rohu předsádky (tedy naproti Alšovu lístku)
a ještě v dolní části titulního listu knihy.
Na rubu předsádky, v levém horním rohu, stojí
vlastnoruční podpis majitele perem "Herrmann",
což je třetí doklad přivlastnění. Konečně
čtvrté přivlastnění knihy reprezentuje jednořádkové
razítko "Ignát Herrmann" v prostém oválném
rámečku, otištěné na prvé straně textu románu,
tedy na str. 7 dílu I a kromě toho i na titulních
stranách dílů, resp. původních brožovaných
svazků II a III. Vícenásobné přivlastnění
knihy svědčí o dlouhodobé péči majitele o
jeho knižní majetek, neboť sotva vznikla všechna
označení současně. Za nejstarší lze považovat
oválné razítko, umístěné zřejmě ještě do
brožovaných svazků. Ostatní tři přivlastnění
následovala až po vazbě knihy, neboť spočívají
na knihařem včleněném lesklém přídeští a
předsádce. Za pravděpodobně nejmladší způsob
přivlastnění můžeme považovat vlepení
reprezentativního Alšova exlibris v roce 1896
nebo později.
Třebaže by mým tvrzením prospělo zjištění
roku vydání Jókaiova románu Ottovým
nakladatelstvím, ověření autentičnosti a
chronologického vývoje podoby Herrmannova
vlastnoručního podpisu, zjištění životopisných
dat o vztazích Alše a Herrmanna, samotná data v
nalezené knize - spolu se známými informacemi o
Alšových exlibris - postačují k dalším úvahám:
Prvních 7 exlibris nakreslil Aleš v krátkém
období v r. 1878, resp. 1879, a s výjimkou jediného
byla vkreslena do knih jeho mecenáše Brandejse
nebo knih vlastních. Knižní značka Ignáce
Herrmanna stojí v Alšově díle osamoceně, následuje
až 18 let po první sérii a nejméně o 10 let předchází
bibliofilsko - sběratelská exlibris ze sklonku
Alšova života (pro Zachystala, Kronbauera,
Rudla, Kolečka, Rajmana). Přítisk na Herrmannově
značce svědčí o jejím funkčním charakteru,
jednoznačně měla sloužit organizaci knihovny
vlastníka (podobně jako některé lístky šlechtických
knihoven nebo Mánesovo exlibris pro Lannu);
jakkoli rubriky exempláře Alšova exlibris
vlepeného do Jókaiova románu zůstaly nevyplněny,
jde o časný příklad předsběratelského
moderního exlibris v Čechách, které bylo - na
rozdíl od starších Alšových značek - vytištěno
a použito zřejmě záhy po jeho vzniku. Izolované
chronologické postavení Herrmannova exlibris
nejspíš bezděky odráží výjimečnost vztahu
mezi těmito umělci, resp. mezi kreslířem a
redaktorem, kteří si byli blízcí nejen generačně
(Aleš 1852 - 1913, Herrmann 1854 - 1935), společenskými
styky, ale zřejmě i lidsky. V roce 1896 sice povědomost
o evropském exlibristickém hnutí do Čech
prosakovala, ale jistě to ještě nebyla doba
standardních zákaznických vztahů mezi umělcem
a zájemcem.
Předchozí výklad směřoval v obecné rovině k
názorné demonstraci významu zachování knižního
celku. Jako specializovaní sběratelé dáváme
pod tlakem prostorové tísně pochopitelně přednost
izolovaným knižním značkám: chovali bychom se
však neodpustitelně barbarsky, pokud bychom ničili
srovnatelné doklady vývoje chování ke knižnímu
majetku, které jsou zároveň dokladem autentičnosti
výtisku exlibris (v kontextu s podpisem majitele
je jisté, že nemůže jít o novotisk) i stop
osobních a obecně kulturních kontaktů a
souvislostí, kdybychom z podobných knih knižní
značky odlepovali nebo pro získání exlibris
takové knihy dokonce ničili.
Dovedl bych si představit výstavu knih jak z
majetku významných tvůrčích osobností, umělců,
státníků, vědců, tak i bibliofilů a
exlibristů, protože jsem se v průběhu
desetiletí doslechl (a něco málo dokonce i viděl)
o knihách s exlibris (a slepotiscích i
supralibros) od Preissiga, Muchy, Váchala, Lady
atd. Jak rád bych se potěšil např. pohledem na
kolekci unikátních exlibris Cyrila Boudy, a
doufal bych, že se třeba vynoří nějaká knížka
s vlepeným nesběratelským exlibris Jana Zrzavého,
které se jinak nedochovalo. Byla by to ovšem výstava
stejně krásná jako pracná, neobešla by se bez
dlouhodobých příprav a spolupráce mnoha
institucí a jednotlivců, kteří tu a tam nějaký
poklad více méně utajeně uchovávají. Občanské
knihovny ovšem zanikají nejpozději ve třetí
generaci, pokud vůbec přečkají skon majitele:
kéž by se proto nějakého podobného projektu
chtěl někdo chopit hned!
Email ivanbohac@seznam.cz