Spolek sběratelů
M. Jančáková
Různé
číslo 2, 2003 další čísla
4. Karel Žižkovský:
Podivné setkání.
Zaručeně pravdivá zpráva z oslavy 75.
narozenin Ivo Prokopa
Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale mně se
občas přihodí, že se připletu někam, kde
vlastně nemám být, a vyslechnu zvláštní
hovory, protože jsem nesmírně zvědavý.
Právě nedávno sedím a přemýšlím, sedím,
venku je vzduch k zalknutí už od května a teď,
začátkem června se teplota vyšplhala nad třicet
stupňů Celsia (pro pořádek). Tedy sedím, přemýšlím,
potřebuji napsat článek a najednou se to stalo!
Svět se se mnou zvláštním způsobem zatočil,
moje myšlenky se kamsi propadly, zmizel pokoj, ve
kterém jsem dosud seděl a mé já se ocitlo
jinde: v malém salónu vyzdobeném krásnými
obrazy, různými sběratelskými trofejemi,
knihami, porcelánem, pohodlným - už ne novým -
nábytkem a kolem stolu sedí několik postav:
Rychložka z Klubu Rychlých šípů, spisovatel
Jaroslav Foglar, Karel May, Cyrano s
dlouhatánským nosem, sám velký Napoleon, ruku
neomylně zasunutou mezi druhým a třetím
knoflíkem, sedí tu i Jiří Švengsbír, nějaká
překrásná žena, Láďa Kašpar, na polštářku
klimbá pejsek pro mě neznámé rasy (znám jen
vlčáky a venkovské ořechy). Z kuchyňky přinesl
skleničky a lahvičku červeného vína Ivo
Prokop - mimořádně bez kravaty, bez motýlku i
bez kordu. Jen lehce vyvinuté bříško se nedalo
utajit. Rozestavil skleničky, nalil krásně
rudý mok, i Rychlonožkovi přisunul jeden
pohárek a pak zavelel: "na zdraví přátelé,
byli jste mi nejmilejšími průvodci životem,
tolik jsem se od vás naučil a tak jsem rád, že
jste dnes tady se mnou."
Pohárky jdou vzhůru, krásná žena se koketně
usmála a Rychlonožka už už chtěl pronést nějaké
moudro, ale pohled pana Foglara jej umlčel. Slova
se ujal samozřejmě starý skautský vůdce a
pronesl přípitek, který šel od srdce všem přítomným:
"Milý příteli, my ti přejeme k těm tvým
pětasedmdesátým narozeninám jen všechno
dobré, zdraví, chuť k jídlu (přitom se trochu
zamračeně podíval na objem pasu oslavence),
obdiv krásných slečen a pevnou ruku u počítače!"
Zábava se rychle rozproudila a já jsem si uvědomil,
že Ivo se chystá na delší projev. Copak to
bude, pane doktore?
"Přátelé, chtěl jsem vám všem poděkovat
za to, že jste tolik obohatili můj život. Tak třeba
ty Rychlonožko, to jsem ještě ani nevěděl, že
tě stvořil tady pan Foglar, a každý týden
jsem netrpělivě čekal na nové číslo Mladého
hlasatele, abych se o tobě a celém vašem klubu
dočetl nová dobrodružství…" "Hymbajs,
to jsi člověče třeštil voči, jakej já jsem
byl ze všech nejchytřejší a nejodvážnější
a …" "No tak Rychlonožko, ty se
do smrti nenaučíš slušnému chování!"
"Jen ho nechte, pane Foglar, však víte, že
nemůžeme všichni mluvit spisovně a někdo
musí vyvádět i lumpárničky, jinak by byl život
nudný. A musím se přiznat, že ty vaše
klukovské romány jsem četl s nadšením, a
kdyby na mně bylo, dostal jste za dětskou
literaturu Nobelovu cenu. Jen se nebraňte, vždyť
ta vaše dobrodružství inspirovala a poučovala,
a i my kluci jsme s naší partou běhali po Vyšehradských
šancích a vyhledávali všelijaká dobrodružství
a nakukovali do zahrady vily Bělka, která byla
plná tajemných zákoutí".
"I vás jsem zbožňoval a vlastně zbožňuji
dodnes, pane May. Vaše příběhy jsem hltal a
postavy jednotlivých románů díky některým
ilustrátorům (Zdeněk Burian, Gustav Krum) mám
před očima dodnes jako živé."
"Jen to nepřehánějte s tou chválou, pane
doktore, nezbylo by místo pro další autory
dobrodružné i krásné literatury, co třeba pan
Alexander Dumas, Paul Féval, Viktor Hugo,
prokletý básník Villon a řada jiných.
Vidíte, bylo nás mnoho, kteří jsme vás přivedli
k dobrodružství a k další vaší vášni a
lásce, ke kordu a šermování."
"Máte pravdu, třeba tady vedle vás sedí
Cyrano, jak ten se dovedl být!" "Hohó,
to bych řek", vyskočil ze židle statný mušketýr
s nosem, který by byl chloubou všech nosatců,
co jich ve světě běhá. "Já jsem se panečku
s nikým nepáral, taste, a jdeme na to! Výpad a
srdce je děravé. Však to znáte pane doktore,
zažil jste to při premiérách, kdy se herci snažili
lépe či hůře ztvárnit mou postavu. Hohó, jen
ten nos jim museli přilepovat, a buďme
shovívaví i k jejich šermířským výkonům.
To vy jste byl větší pašák, když jste se
díky šermu ocitl na jevišti Národního divadla
coby gaskoňský kadet, a jak jste si s kamarády
zařádili ve filmových rolích i ve Vojenském
historickém muzeu na Hradčanech. Jenže vy jste
jenom hráli, a přiznávám, že náruživě, jenže
mě šlo častokrát o život!"
Popadl číši do ruky, podíval se proti světlu
a šup s obsahem do hrdla. Té chvíle mlčení
využil další přísedící, Francouz malé
postavy a velkého ducha, s tou rukou zastrčenou,
jak už jsem se zmínil. Povstal - byl vždycky mužem
respektujícím bonton a právo - a zvedl sklenici
k přípitku: "Na vaše zdraví, pracovitý a
neúnavný člověče, vážím si více vašeho
profesního vývoje; obchodní akademii vám Němci
v roce 1944 zavřeli, poslali vás do totálního
nasazení a do školy jste se mohl vrátit až v
roce 1945 na podzim, když jste si nejprve zase
"nuceně" zahrál na kovboje v pohraničí
a sháněl krávy z kopců na nádraží do Kadaně.
Docela vám to šlo všechno k duhu a tak jste už
v roce 1948 odmaturoval a přidal k tomu čtyřletou
školu orientálních jazyků. Další osudy líčit
nebudu, snad je sepíšete ve svých pamětech
nebo v románu, který se stane napínavou četbou.
Skočím raději hned do roku 1954, kdy vás přijali
do Úřadu pro normalizaci a kde jste vydržel po
všech změnách názvů i funkcí až do roku
1991. Mně ovšem zajímá skutečnost, že už ve
čtrnácti letech jste kromě šermování začal
také sbírat knihy o MNĚ a že jste se stal
vskutku zarytým bonapartistou. Pěkně i nadále
běhejte po antikvariátech a hledejte
napoleonskou literaturu, to víte, napsali toho
odborníci už hodně. Dokonce i vy jste svou
diplomovou práci věnoval bitvě u Waterloo.
Také jste si mohl vybrat jinou bitvu, milý příteli",
řekl smutně, dopil červené, nastavil číši a
tiše se posadil.
Chvilku bylo ticho, ale už se hlásí o slovo další
gratulant. Tentokrát grafik a rytec Jiří Švengsbír:
"Milý příteli, kdysi jsem tě přesvědčoval,
že se musíš stát sběratelem exlibris a spolu
s Dr. Svetozárem Pantůčkem a Milanem Friedlem
jsme ti dokazovali, že nemůžeš zůstat jen u
známek. Nakonec jsme tě "zlomili" a
já ti slíbil první exlibris s napoleonskou
tématikou. Já vím, co chceš říct, dodnes ho
nemáš, tak třeba až jednou, ale to je ještě
budoucnost, měj trpělivost. Zato tady Láďa Kašpar
neváhal a je autorem prvního lístečku, který
tě uvedl mezi sběratele a přátele ze spolu
exlibristů".
"No von ten Prokop byl takovej slušnej a já
si řek proč bych mu nevyhověl, má rád šerm a
krásné ženy a zvířata, tak to bude jednou
veliký sběratel. A vidíte, nesplet jsem se, ten
můj lísteček nebyl poslední. K motivu
Napoleona - omlouvám se vám císaři, že jsem
si nedal víc záležet, přibyly další exlibris
i novoročenky a přítel Jiří Bouda následoval
hned po mně a jak jsem si všiml, s novoročními
přáními s motivem Prahy pro vás vydržel do
letošního roku. Sbírání je báječná věc,
pánové, jen si povšimněte, že sběratel nemá
čas ani přebytek peněz na lumpárny a z každého
přírůstku do sbírky se raduje jako malej kluk,
třeba já, když jsem dostal krásnej knoflík,
tak jsem byl štěstím bez sebe!"
"A kolik přátelství člověk naváže",
přidal se oslavenec, "poznal jsem mnoho
vynikajících umělců, někteří už odešli do
věčných lovišť, jak by napsal Karel May, a
jiní dodnes pilně pracují a přibývají stále
noví a mně baví "sázet" kdo z nich
bude výborný a kdo propadne. A při veškeré
skromnosti se musím přiznat, že mi moje typy převážně
vycházejí. Nádherná zábava, a přidám-li ke
sbírání ještě aktivní členství v Československé
napoleonské společnosti a May Gesellschaft v Německu
a pochopitelně i členství v Českém šermířském
svazu a…"
"Haf, haf, vrrr, haf!"ç
"Á pardon, ještě že jsi se ozvala němá
tváři, vidíte, klidně si tu mezi námi odpočívá,
ale o svá práva se připravit nedá… a ještě
když se musím vypravit každý den na ranní a
večerní procházky s pejskem, pak mi opravdu čas
na různé neřesti a nestoudnosti
nezbývá!"
"Chichichi", ozvala se tichým hlasem překrásná
žena, na kterou se téměř zapomnělo. "Máš
nějakou krátkou paměť Ivo, že by stáří?"
"Pardon, omlouvám se dámo, ale která vy
vlastně jste?" Jsem ztělesněním všech
tvých lásek, příteli, jsem ta první, kterou
jsi nesměle líbal a něžně hladil na vyšehradské
lavičce, jsem tu i v zastoupení těch dalších,
které jsi vášnivě i galantně dobýval, jsem
tu jako světlý obraz tvé ženy, která tě
provázela životem, jsem…" "Zadrž,
krásná neznámá, vím a přiznávám, že i ženy
mě celý život okouzlovaly, že jsem je miloval
stejně jako dobré jídlo a pití a němou tvář
a cesty do světa, prostě miloval jsem a dosud
miluji život. Na zdraví, pánové!"
Obraz se mi nějak rozostřil, známé tváře se
rozplynuly v odpoledním slunci, pes zmizel z polštářku,
stejně tak i Ivo Prokop a já třeštil oči na
nepořádek na mém stole. Sen! Sen či skutečnost?
Kdo ví, možná od každého kousek. A oslavná
zdravice o příteli, kamarádu, sběrateli PHDr.
Ing. Ivo Prokopovi, CSc., Pampelišková 22, Praha
je na světě a co mi zbývá dodat závěrem?
Milý Ivo, přeji ti jen vše dobré a hlavně
zdraví, protože dlouhý život máš už zaručen
z Thajska, kde tě překročil nebo zašlápl nebo
co to vlastně musel udělat ten slon, abys byl
dlouho živ, já už si přesně nevzpomínám.
Sklenice tě samozřejmě nemine, bez toho by se
žádná oslava neobešla.
Email ivanbohac@seznam.cz